Příběh Pavla Vernera

Jmenuji se Pavel Verner. Narodil jsem se 10. prosince 1932 v Pardubicích a přežil jsem holocaust.

Dnes mi je deset. Přesně dnes. Za chvíli má přijít taťka. Budeme slavit. Hlídám svou malou sestřičku Sáru, aby maminka mohla nerušeně péct cukroví. Slyším kroky a rozběhnu se, abych přivítal tatínka. Je však smutný. Něco pošeptal mamince a ta se rozplakala. Z narozeninové oslavy sešlo, vůbec nic nechápu. Druhý den si mě k sobě zavolala maminka: „Pavlíku, víš, jak jsem ti jednou říkala, že babička byla židovka?“ Odpověděl jsem kývnutím, protože mi o ní nedávno vyprávěla, „Tak někteří lidé z úřadu chtějí, aby Židé a jejich potomci nosili viditelně židovskou hvězdu. Takže ti ji přišiju na sáčko. Ale nesmíš ji schovávat, ano?“ „Neboj, nebudu,“ řekl jsem a dál jsem se tím nezabýval. Jenomže maminka a tatínek byli více a více smutní. Po nějaké době jsem nesměl chodit do školy, což mě mrzelo, a taky se mi začali posmívat mí bývalí kamarádi.

Pak nás dokonce vystěhovali. Máma brečela a tatínek šel na úřad. Vrátil se se slzami v očích a podával mamince dopis. Ta jen řekla: „Tohle jsem čekala. Nedávno odvezli i mou sestru.“

Následující den jsme se dostavili na pardubické nádraží, odkud nás převezli, stejně jako všechny české židy, s celou rodinou transportem do sběrného tábora v Terezíně. Cesta byla hrozná. Byli jsme nacpaní ve vagonech pro zvířata (chovali se k nám jako k dobytku). Strašně jsme se tlačili a nedalo se tu skoro dýchat. Maminka tiskla Sáru silně k hrudi. Sárinka začala plakat. Po dlouhé cestě jsme se dostali do Terezína. Sebrali nám všechny osobní věci, které jsme měli. Maminka řekla: „Hlavně, že jsme spolu a jsme živi a zdrávi.“ Bohužel Sárinka po měsíci v ghettu v bolestech zemřela. Nějací pánové mamince řekli, že umřela na zánět mozkových blan a že není první ani poslední dítě, které tu umře. V Terezíně jsem strávil hrůzyplné 2 roky. A to jsem ještě netušil, co mě čeká.

Ve 12 letech v roce 1944 jsme s rodiči byli znovu posazeni do vlaku. Cílová stanice byla Osvětim. Na stěnách byly vyryté nápisy: Pozor, plyn. Smrt. Strašně jsem se bál. Jaký plyn? Při příjezdu do Osvětimi jsme každý dostali cedulku s číslem, kterou jsme si museli dát na krk. Já měl 1246. Postavili jsme se do čtyřstupů a šli k obrovským kovovým vratům. Tam seděl doktor Mengele, který prováděl celou tuto selekci. Prstem ukazoval doleva či doprava. Stáli jsme v řadě. Tatínkovi a mamince ukázal na jednu stranu a mě na druhou. Táta ho oslovil německy: „ Rádi bychom šli se svým synem!“ Mengele neudělal nic, seděl a řekl: „Stejně nebudete spolu.“ Vojáci mě chytli a odtáhli pryč od rodičů. To bylo naposledy, co jsem je viděl. Bylo mi 12 a najednou jsem byl sám uprostřed nejstrašnějšího místa na Zemi. Nic jsem nechápal. Vždyť ani nejsem Žid.

Byl jsem nějakým zázrakem zaveden do skupiny asi 90 chlapců a z neznámých důvodů jsme nešli hned do plynu. Asi jsem se Mengelemu líbil. Nevím proč. Ve velkém domě, kde jsme bydleli, si mě odchytil jeden starší kluk. Řekl mi: „Zde platí 2 jasně daná pravidla, která musíš dodržet, jinak umřeš. První: Nikdy nesmíš onemocnět. Nesmíš se dostat mezi nemocné a slabé. Druhé: Hlavním cílem je neumřít hladem. Tady není nejhorší vidět pochodovat lidi na smrt, do plynových komor, ale ten hlad.“ Všechno jsem za chvíli pocítil na vlastní kůži. Hlavně ten hlad. Ano hlad. Nezajímalo nás nic jiného než jídlo. Naše společné téma bylo jídlo. Jídlo, jídlo, jídlo. Nic jiného. To, co jsme zde dostávali, bylo skoro nic. Ráno něco jako káva - spíše to byla černá voda. K obědu jsme měli skoro nepoživatelnou polévku a večer pouhopouhou půlku krajíčku chleba. Strašně rád jsem v noci vzpomínal na hostiny, které jsme si doma v Pardubicích v neděli dopřávali. Zde byla za přepych považována mrtvá krysa. V ostatních lidech jsem viděl jakéhosi potencionálního nepřítele. Někoho, kdo jí jídlo, které jsem mohl mít já. Ze snění mě probudil řev. Někdo se porval o ten krajíček chleba. Lidé tu byli kvůli jídlu schopni zabíjet. Ani jsem si v té hrůze neuvědomil, že v táboře jsem již 9 měsíců.

Koncem roku 1944 pro nás nastalo peklo na Zemi. K Osvětimi se blížila sovětská vojska. Nacisté začali narychlo evakuovat vězně. Tehdy začaly pochody smrti. V táboře se spustila siréna a Němci nás vyhnali ven. Ve 20 stupňových mrazech jsme museli ujít 80 km denně. Já byl mezi 66 tisíci lidí, kteří vyrazili 18. ledna 1945 z Vodzislavi do Mauthausenu. Na sobě jsem měl, stejně jako ostatní, jen lehké oblečení. Žádný kabát, šálu. Nic. Někdo mi do rukou vrazil malý bochník chleba a křikl po mně, že ho mám na měsíc, tak ať šetřím. Šli jsme po cestě. Ozývaly se výstřely. Němci zabíjeli lidi, kteří už nemohli. Pohlédl jsem doleva a uviděl něco strašného. Chlapec Josef, který se mě před necelým rokem ujal, se zhroutil vyčerpáním k zemi. Přistoupil k němu nejbližší tesák, namířil hlaveň pušky k Josefově hlavě a prostřelil mu lebku. Zařval jsem: „Né, Josefe!“ Chtěl jsem běžet k němu, ale lidská masa mě tlačila dál. Pryč od mého jediného blízkého člověka. To on mi pomohl přežít. Josefova smrt mě motivovala jít a přežít. Těchto hrůzných pochodů smrti jsem absolvoval několik, když nás nacisté vláčeli z jednoho tábora do druhého. Později jsem se dozvěděl, že zemřelo hladem, mrazem, vyčerpáním, nebo bylo zavražděno čtvrt milionu lidí.

Nakonec jsem skončil v jedné pobočce tábora Mauthausen v Rakousku. Zde byly nejhorší poslední dny. Už více než 5 dní jsme nedostali jídlo. Je zde strašný chaos, není tu voda. Přišel ke mně nějaký chlapec: „Pojď se mnou a napiješ se, jsou tam kaluže vody.“ Nevěřím vlastním uším. Voda. Šel jsem za chlapcem. Doopravdy. Ihned smáčím vyprahlá ústa do vody a hltavě piju. Nepil jsem už dlouho. Příliš dlouho.

Nemohu usnout. Spaní jedna z nejhorších věcí zde. Je to tu tak přecpané, že tu v noci musíme sedět, a kdo vstane, tak se už nedostane zpět.

Probouzím se do 4. května roku 1945. Probudil mě hluk. Kolem sebe vidím lidské trosky. Všichni jsou vyčerpaní po čtyřech měsících pochodů a hladovění. Každý šetří poslední síly, ale na co? Ani si zde nepovídáme, není o čem. Najednou vběhne dovnitř muž v uniformě, není německá. Křičí: „Jste svobodní!!“ Nikdo se nezmohl, aby křičel hurá nebo tak, protože jsme měli sílu akorát na to, abychom se někam doštráchali. S těmi, kdo tam byli, jsme se shodli, že kdybychom tu byli ještě 10 dní, určitě bychom nepřežili. U východu stál Američan, který nám dával nějaké oblečení a jídlo, mně dal německou uniformu.

Po cestě do rodných Pardubic, ve svých 13 letech, jsem přespával a jedl u neznámých, avšak přívětivých lidí.

Nyní stojím před svým rodným domem. Doufám, že někdo z mé rodiny žije. Vím, že je to pošetilé, ale přesto si přeji setkat se s rodiči. Mou maminkou a mým tatínkem. Klepu na dveře. Otevře mi mladá žena: „Dobrý den, co si přeješ?“ zeptala se. Já se zmohl jen na prázdné: „Tohle byl můj dům.“ Žena řekla: „Já a moje rodina tu bydlíme asi 3 roky.“ Potom mě pozvala domů a já jí všechno řekl. Pomohla mi najít mou vzdálenou rodinu.

Pana Pavla Vernera se ujali rodinní známí. Dokončil ZŠ, vyučil se obuvníkem, vystudoval VŠ ekonomickou a oženil se. Nyní žije v 87 letech se svou ženou v Praze. A německou uniformu, kterou mu Američan dal na cestu, má stále doma, aby mu i dalším generacím připomínala, jak dokáže být člověk k člověku krutý.

Michaela Brázdová, 9. třída

MÁ RODINA A VÁLKA

Pořád ten obraz mám před očima, nemohu se ho zbavit ani na něj zapomenout. Tehdy jsme žily v jedné vesničce kousek od Beskyd. Žily jsme tam jen já a moje milující maminka. Ve stejné vesnici ještě žila má teta se svojí dcerou, která byla stejně stará jako já – tehdy nám bylo pouhých sladkých 16 let.

S mou sestřenicí jsme byly jako sestry, i když každá jiná. Já jsem byla blondýnka s modrýma očima a ona hnědovlasá s hnědýma očima. Ten den si pamatuji dodnes – byl horký červenec a já jsem se stavovala pro Adrianu, protože jsme se chtěly jít vykoupat a trochu osvěžit do rybníka. Už jsem chtěla zazvonit, když jsem si všimla, že jsou dveře vykopnuté.

Uvnitř domu to vypadalo, jako by tam vybuchla bomba. Všude rozházené věci, převrácený nábytek, rozbité sklo, no prostě a jednoduše nepořádek. Nebylo to jediné, co mě udivilo, nikde nikdo nebyl, jenom stísňující a hrobové ticho. I když byl horký letní den, zamrazilo mě v zádech.

Okamžitě jsem běžela zpět k nám domů. Mamince jsem vše pověděla a ta se na mě jen podívala a vzdychla: ,,Tak oni taky.“ Vůbec nic jsem nechápala. Mamka mi podala dopis, ve kterém bylo napsáno datum převozu, a jen mi řekla: ,,Sbal si jen nejnutnější věci a s Adrianou se možná setkáte.“

Po tomto zjištění jsem byla jako v transu. Zabalila jsem si vše potřebné a nutné. V den odjezdu jsme se ocitli na vlakovém nádraží. Za mnou a mou matkou přišli vojáci. Mojí milovanou maminku hrubě chytli a chtěli ji odvést pryč. Já jsem začala křičet, brečet, prosit i má matka dělala to samé, ale vůbec nám to nepomohlo, jen se začali smát.

Mě také odvedli, ale do jiného vagonu. Ve vagoně jsem si uvědomila, že všichni okolo mě byli blonďáci s modrýma očima. Byly tu i dokonce malé děti, které neustále plakaly a křičely, že chtějí zpátky k maminkám, ale to jim vůbec nepomohlo. Po několika dnech jsme se ocitli v Německu. Všude byl slyšet křik a nářek. Všichni jsme byli vyhladovělí a žízniví. Tentokrát jsme nešli zpátky do vlaku, ale na zámek, kde na nás všichni mluvili německy. My jsme samozřejmě nerozuměli. Po nějaké době nás rozdělili do skupinek.

Na pokoji nás bylo pět dívek. K večeru jsme dostaly konečně najíst a napít. Když jsme se dosyta napily a najedly, byly jsme odvedeny do sprch. Po sprše nás odvedli zpět na pokoj. Na pokoji jsme ale nebyly samy – byli tam i chlapci. Vojáci jenom něco naznačili a chlapci se na nás vrhli. Všechny jsme křičely a volaly o pomoc, ale nikdo nám nepomohl. Když bylo po všem, vojáci odvedli chlapce zpět k jejich pokojům a nás tam nechali. Bezmocné. Opuštěné. Nechápající.

Jeden voják se vrátil, a když nás viděl jen tak ležet se slzami v očích, jen tak ušklíbl. Během jednoho roku jsem díky “návštěvám “ chlapců otěhotněla a porodila chlapce, kterého jsem viděla jen na pár okamžiků. ..

Je konec války. Z celé rodiny jsem se zachránila jen já. Sedím nyní v pokoji, koukám se z okna a vzpomínám na to, jak bylo vše krásné, když jsme spolu s Adrianou všude chodily a s mou milovanou, laskavou, hodnou a milou maminkou jsem si vždy o všem mohla popovídat.

Ale teď mi zbyly jen oči pro pláč a mé vzpomínky …..

Eva Hermanová, 9. třída

HRA NA ŽIVOT A NA SMRT

Mladá, teprve dvanáctiletá dívka Hana Szmaglewská, jejíž maminka zemřela při porodu a tatínek, horník, zahynul v dolech spolu s dalšími třiceti dělníky, když se na ně sesypala šachta, byla od mala vychovávána babičkou, židovkou, z máminy strany.

Dne 7. září 1942 si malá Hanička jako vždy hrála ve svém malém pokoji s panenkami, nebo spíš se starými vařečkami omotanými kusem látky a s vlasy ze staré vlny, když do pokoje vtrhli němečtí vojáci, kteří ji surově chytli za ruku a táhli ven z pokoje, po schodech dolů. Když procházeli kolem otevřených dveří od kuchyně, kde před chvílí její babička vařila oběd z posledních zbytků zásob, co schovávala od lidí, kteří se, i přes jasné tresty smrti, slitovali a po večerech jim nosili kousky chleba, ovoce, mouky a mléka, viděla babičku svíjet se v bolestech, se zástěrou od krve a slzami v očích. Hanička si uvědomila, že teď ztratila posledního člena rodiny, který ji po celou dobu vychovával. Rozbrečela se. Brečela celou cestu, co ji vojáci táhli na nádraží. Doslova ji hodili do vlaku, který byl přeplněný dalšími lidmi a zvlášť dětmi, které brečely a brečely. Po dvouhodinové cestě plné hrůzy se vlak zastavil. Vojáci otevřeli zrezivělé dveře, vyhnali všechny ‘‘cestující‘‘ z vlaku a vedli je asi patnáct kilometrů poli a lesy. Hanička stále přes slzy v očích skoro neviděla na cestu. Dlouhý průvod unavených Židů se zastavil. Hanička zvedla oči k nebi. Před ní stála brána, o které ji vyprávěla babička, když byla malá. Věděla, že s babičkou se neměla zrovna jako v bavlnce, ale podle toho, co ji čekalo teď, to býval opravdu ráj.

Po příchodu do koncentračního tábora Osvětim byli rozděleni na tři zástupy. Muže, ženy a děti. Každý Žid dostal číslo, které mu vytetovali na předloktí. Hanička dostala číslo 22090 a od teď už byla pro všechny jen pouhým číslem. Žádné jméno. Číslo. Jako ostatních 140 000 dětí. Muže, některé otce dětí stojících poblíž Haničky, posílali vojáci do plynových komor, stavět budovy pro další Židy, kteří měli v blízké době přijít, a zbytek, většinou staré a ty, kteří nebyli schopni práce, rovnou zastřelili. Ženy chodily denně pracovat 10 kilometrů od koncentračního tábora. Těhotné ženy, i ty v posledních týdnech těhotenství, chodily spolu s ostatními ženami a až v posledních chvílích jim bylo dovoleno nepracovat. Většina žen, které porodily a své dítě už v životě neviděly, zemřely díky prachu a nečistotám pár dní po porodu. Možná to pro ně bylo vysvobození. Kdo ví. Narozené děti, které byly židovského původu, byly okamžitě poslány na smrt. Ostatní narozené děti byly také tetovány, ale na noze. Neměly žádná zvláštní čísla, měly stejné jako dospělí, měly pořádková čísla. Jejich ‘‘jména‘‘. Několik týdnů po narození, někdy měsíc je odváželi z tábora. Nikdo nevěděl kam.

O rok později, 15. října 1943 ráno se už třináctiletá Hanička zdržovala vedle záchodu, odkud tajně sledovala transporty. Viděla, jak společně s Židy, které přiváželi do tábora, přijíždělo mnoho dětí. Hanička často plakala nad osudy malých dětí, které čekal jiný osud, než prožila ona a ostatní děti, které přišly s ní. Každý den brečela víc a víc, když sledovala děti, které vojáci házeli do pecí krematoria nebo do jámy u krematoria, aniž je předtím zadusili plynem. Jejich křik se rozléhal po celém táboře. Hanička nebyla schopna odhadnout, kolik takových dětí bylo.

Dne 20. prosince 1943, když se zničená Hanička vrátila pozdě večer z prací, které vykonávaly děti, na své místo, ležel na její pokrývce dopis. Nevěděla od koho. Nevěděla proč. Ale s nadějí ho otevřela a začala číst:

‘‘Milá Haničko, po mém návratu do mé rodné vesnice, vesnice, kde ty jsi strávila svých 12 let života, mi nějací lidé, kteří žijí v tvém bývalém domě, řekli, co se stalo… Nevím, jestli ti o mně někdy babička vyprávěla, ale jsem tvá teta, která před válkou utekla za hranice. Podle všeho jsi má jediná rodina. Napiš mi, prosím, jak se ti vede a co ti mám poslat. Jídlo. Oblečení. Líbá tvá milující teta, sestra tvého otce, Ludmila.‘‘

Dívka se rozplakala štěstím, i když tuhle tatínkovu sestru neznala. Bilo jí srdce radostí, že není na světě úplně sama. Popadla papír a tužku, kterou si odpracovala u mladého vojáka, a začala rychle psát.

Osvětim 21. prosince 1943

Má drahá jediná této,

jsem zdravá. A jsem šťastná, že nejsem sama. Pošli mi, prosím, hned noční košili, ručník, mýdlo, nit, teplé prádlo, tepláky a papír s perem. Prosím hodně jídla, balíky lze posílat každý týden, v pevné krabici s víkem. Napiš mi brzo. Moc děkuji a doufám, že si užiješ Vánoce lépe než já poslední dva roky.

Hanička

Jedním dnem se jí vrátil úsměv na rty a důvod, proč přežít. Den ode dne byla, i přes všechno to mučení a týrání, šťastnější a šťastnější. Uběhlo půl roku a Hanička si s tetou Ludmilou psala stále častěji a důvěrněji. Hanička se znovu narodila. Měla teď pro co žít. Ale jen do nějaké doby… V pátek 3. července 1944, kdy ‘‘slavila‘‘ své čtrnácté narozeniny, se jí přitížilo. Na tohle se tady ale nehrálo. Musela jít pracovat, ať jí bylo jakkoli. Den po dnu se cítila hůř a hůř. Tajně zvracela do jámy vedle jejich budovy, ve které bydlela spolu s ostatními dívkami jejího věku. Bála se, že ji vojáci zastřelí, protože za chvilku nebude schopná pracovat. Na pracovištích se snažila, co to šlo a zatím jí to procházelo. 11. července však uslyšela jednoho z vojáků, kteří je hlídali, jak volá: „Prisoner 22090!“ Hanička si uvědomila, že je to její číslo a ze všech sil došla k vojákovi, ten jí řekl něco německy, ale Hanička nevěděla, o čem mluví. Jedna z dívek, která pracovala poblíž, se k ní otočila a řekla: „Říkal, že máš jít k lékaři, jsi celá zelená.“ Hanička poděkovala, kývla na vojáka a zamířila s ním do tábora. Lékař naštěstí mluvil česky. Vyšetřil ji a dal jí nějaké černé kapky. Hanička vyšla na rozlehlý dvůr a nevěřila svým očím. Čekala na smrt. Říkala si: „Každou chvíli to musí přijít! Teď mě zastřelí!“

Voják ji chytl a odvedl do malé místnosti, kde byla úplně sama. Nesměla vycházet ven. Takhle tam přežívala až do 4. srpna 1944, když jí jeden voják donesl dopis. Písmo poznala okamžitě. Byl od tety Ludmily. „Tak ona na mě nezapomněla,“ říkala si s bolestí celého těla, avšak s úsměvem, co jí zbytek sil stačil. Teta psala, že si našla přítele a čeká miminko. Také ji poslala balík s jídlem a teplým oblečením, který jí však nepřišel. Ale hlavně jí psala zprávu, že ji budou čekat. Hanička vzala papír a začala psát…

Osvětim 4. srpna 1944

Milovaná teto!

Dopis jsem dostala, ale balík ne. Jsem moc smutná. Už měsíc ležím s bolestmi. Sice je mi lépe než před třemi týdny, ale stále se mi chce umřít. Jsem zavřená sama v místnosti. Každý den mi nosí krajíc chleba a sklenici vody. Jsem strašně nešťastná. A nechápu, i když na druhou stranu jsem ráda, proč mě vojáci zavřeli tady. Mohli mě zastřelit hned, jak se dozvěděli, že nejsem schopná práce. Je mi strašně. Je mi hrozně z toho všeho. Musím usnout. Chce se mi zvracet. Dnes už po sedmé. Snad se dočkám toho, až se uvidíme. Měj se hezky.

Líbá, Hanička

Jen co dopis dopsala, usnula…

Mladá, sotva čtrnáctiletá dívka Hana Szmaglewská, která strávila v koncentračním táboře Osvětim necelé dva roky, z toho poslední měsíc zavřená v karanténě, aby nenakazila ostatní a sama se utrápila k smrti, zemřela dne 4. srpna 1944 na zákeřnou nemoc tyfus půl roku před tím, než vojáci Rudé armády koncentrační tábor osvobodili.

Tereza Behanová, 9. třída